Dlouhotrvající válka mezi těmito sousedními zeměmi Středního východu vedla k nejméně půl milionům obětí a škodám v hodnotě několika miliard dolarů, ale na druhé straně žádné skutečné zisky. Válka zahájená v Iráku diktátorem Saddámem Husajnem v září 1980 byla válkou poznamenána nerozvážnými útoky balistických raket, rozsáhlým používáním chemických zbraní a útoky na ropné tankery ze třetích zemí v Perském zálivu. I když byl Irák nucen strategickou defenzivou, Írán nebyl schopen rekonstruovat účinné obrněné formace pro své letectvo a nemohl proniknout iráckými hranicemi dostatečně hluboko, aby dosáhl rozhodujících výsledků. Konec přišel v červenci 1988 přijetím rezoluce OSN 598.
Během osmi let mezi iráckým formálním vyhlášením války 22. září 1980 a íránským přijetím příměří s účinkem 20. července 1988 bylo na obou stranách zabito nejméně půl milionu a možná dvakrát tolik vojáků na obou stranách. , nejméně z půl milionu se stali trvalé invalidy, bylo přímo vynaloženo přibližně 228 miliard dolarů a bylo způsobeno více než 400 miliard škod (většinou na ropných zařízeních, ale také městech), většinou dělostřeleckými kasárnami. Kromě toho byla válka bezvýznamná: po získání íránského uznání exkluzivní irácké suverenity nad řekou Shatt-el-Arab (do níž se Tigris a Eufrat spojují a vytvářejí nejlepší irácký odtok do moře) se Saddám Husajn v roce 1988 vzdal tohoto zisku když potřebovali íránskou neutralitu v očekávání války v Zálivu v roce 1991.
Íránsko-irácká válka odlišuje tři věci. Zaprvé to bylo nepřiměřeně zdlouhavé, trvající déle než kterákoli ze světových válek, hlavně proto, že Írán to nechtěl ukončit, zatímco Irák nemohl. Zadruhé, v prostředcích používaných každou stranou to bylo ostře asymetrické, protože ačkoli obě strany vyvážely ropu a nakupovaly vojenské dovozy, Irák byl dále dotován a podporován Kuvajtem a Saúdskou Arábií, což mu umožnilo získat pokročilé zbraně a odborné znalosti o mnohem větším počtu měřítku než Írán. Zatřetí, zahrnoval tři způsoby boje, které ve všech předchozích válkách od roku 1945 chyběly: nerozlišující balistické raketové útoky na města oběma stranami, většinou však Irákem; rozsáhlé používání chemických zbraní (většinou v Iráku); a asi 520 útoků na ropné tankery ze třetích zemí v Perském zálivu, pro které Irák zaměstnával převážně letadla s protiletadlovými raketami proti tankerům zvedajícím ropu z íránských terminálů, zatímco Írán používal miny, dělové čluny, rakety vypouštěné z pobřeží a vrtulníky proti tankerům ropa z terminálů iráckých arabských podporovatelů.
Když Saddám Husajn, prezident Iráku, úmyslně zahájil válku, přepočítal na dva počty: zaprvé, při útoku na zemi výrazně narušenou revolucí, ale také silně podněcovanou - a jejíž režim by mohl být upevněn pouze dlouhou „vlasteneckou“ válka, jako u všech revolučních režimů; a za druhé, na úrovni divadelní strategie, zahájením překvapivé invaze proti velmi velké zemi, jejíž strategickou hloubku se ani nepokoušel proniknout. Pokud by Íránu dostalo dostatečné varování, zmobilizoval by své síly, aby bránil své pohraničí; To by iráckou invazi značně ztížilo, ale v tomto procesu by mohla být poražena většina íránských sil, což by možná mohlo nutit Írán, aby přijal příměří za iráckých podmínek. Původní irácké útočné útoky přistály v prázdnotě a setkávaly se pouze se slabými hraničními jednotkami, než dosáhly svých logistických limitů. Tehdy se Írán začal mobilizovat teprve vážně.
Od té doby byl až do posledních měsíců války o osm let později Irák nucen strategickou defenzivu, rok od roku čelit periodickým íránským útokům na jeden nebo druhý sektor. Poté, co ztratil většinu svých teritoriálních zisků do května 1982 (když Írán zachytil Khorramshahra), strategickou reakcí Saddáma Husajna bylo vyhlásit jednostranné příměří (10. června 1982) a nařídit iráckým silám, aby se stáhly na hranici. Írán však odmítl příměří, požadující odstranění Saddáma Husajna a náhradu za válečné škody. Po odmítnutí Iráku zahájil Írán invazi na irácké území (operace Ramadán, 13. července 1982) v prvním z mnoha pokusů v nadcházejících letech dobýt Basru, druhé irácké město a jediný skutečný přístav.
Ale revoluční Írán byl ve svých takticky útočných prostředcích velmi omezený. Odříznut od amerických zásob pro své převážně americké síly a zbavený kádrů důstojníků šáha, kteří byli vyhnáni do vyhnanství, uvězněni nebo zabiti, se mu nikdy nepodařilo rekonstruovat účinné obrněné formace nebo kdysi velké a moderní vzdušné síly. Íránská armáda a pasdaranské revoluční stráže mohly vést pouze hromadné útoky pěchoty podporované stále silnějším dělostřeleckým palbou. Vydělávali na íránské morální a populační výhodě (čtyřicet milionů oproti třinácti milionům Iráku), ale ačkoli pěší pěchota mohla čas od času porušit irácké obranné linie, i když pouze nákladnými útoky na lidské vlny, nemohla proniknout dostatečně hluboko v důsledku dosáhnout rozhodujících výsledků.
V roce 1988 byl Írán demoralizován přetrvávajícím selháním mnoha „konečných“ ofenzív v průběhu let, vyhlídkou na nekonečné ztráty na životech, jeho klesající schopností dovážet civilní zboží i vojenské zásoby a raketovými útoky Scud na Teherán. Nakonec však válka skončila opožděným návratem Iráku k útočné akci hlavních sil na zemi. Irák dlouho uchoval své síly a přesunul se do všech mechanizovaných konfigurací, aby zabránil neochotě svých jednotek čelit nepřátelské palbě. Irák zaútočil ve velkém měřítku v dubnu 1988. Konec přišel 18. července, když Írán přijal rezoluci OSN č. 598 požadující okamžité příměří, i když menší irácké útoky pokračovaly ještě několik dní poté, co příměří vstoupilo v platnost 20. července 1988.
Čtenářův společník k vojenské historii. Editoval Robert Cowley a Geoffrey Parker. Copyright © 1996 vydavatelství Houghton Mifflin Harcourt Publishing Company. Všechna práva vyhrazena.
