V noci z 20. srpna 1968 napadne přibližně 200 000 vojáků Varšavské smlouvy a 5 000 tanků Československo, aby v komunistické zemi rozdrtilo „Pražské jaro“. Českoslovenci protestovali proti invazi veřejnými demonstracemi a jinými nenásilnými taktikami, ale pro sovětské tanky se neshodovali. Liberální reformy prvního tajemníka Alexandra Dubčeka byly zrušeny a pod jeho nástupcem Gustavem Husákem začala „normalizace“.
Pro-sovětští komunisté převzali kontrolu nad demokratickou vládou Československa v roce 1948. Sovětský vůdce Joseph Stalin uvalil svou vůli na komunistické vůdce Československa a země fungovala jako stalinistický stát až do roku 1964, kdy začal postupný trend k liberalizaci. Skromná ekonomická reforma však nestačila pro mnoho Českoslovenců a od roku 1966 začali studenti a intelektuálové agitovat o změnách ve vzdělávání a ukončení cenzury. Problémy prvního tajemníka Antonina Novotného zhoršily opozice slovenských vůdců, mezi nimi Alexander Dubček a Gustav Husák, kteří obvinili ústřední vládu, že ovládli Češi.
V lednu 1968 byl Novotný nahrazen prvním tajemníkem Alexandrem Dubčekem, který byl jednomyslně zvolen Československým ústředním výborem. Aby si zajistil svou mocenskou základnu, Dubcek vyzval veřejnost, aby hlasem podpořila jeho navrhované reformy. Reakce byla ohromující a komunistické vedení převzali čeští a slovenští reformátoři.
V dubnu nové vedení představilo svůj „Akční program“, slibné demokratické volby, větší autonomii pro Slovensko, svobodu projevu a náboženského vyznání, zrušení cenzury, ukončení omezení cestování a zásadní průmyslové a zemědělské reformy. Dubček prohlásil, že nabízí „socialismus s lidskou tváří“. Československá veřejnost s radostí reformy přivítala a během toho, co se stalo známým jako Pražské jaro, začala kvetat československá dlouhá stagnující národní kultura. Koncem června byla zveřejněna populární petice nazvaná „Dva tisíce slov“, která vyzvala k ještě rychlejšímu pokroku v plné demokracii. Sovětský svaz a jeho satelity Polsko a Východní Německo byly znepokojeny tím, co vypadalo jako bezprostřední kolaps komunismu v Československu.
Sovětský vůdce Leonid Brežněv Dubčka varoval, aby zastavil své reformy, ale československý vůdce byl vztyčen svou popularitou a odmítl zahalené hrozby.V červenci se Dubček odmítl zúčastnit zvláštního zasedání mocností Varšavské smlouvy, ale 2. srpna souhlasil s setkáním s Brežněvem ve slovenském městě Čierny. Následující den se v hlavním městě Slovenské republiky v Bratislavě setkali zástupci evropských evropských komunistických stran a bylo vydáno komuniké, které by naznačovalo, že na Československo bude vyvíjen tlak výměnou za přísnější kontrolu nad tiskem.
V noci 20. srpna však téměř 200 000 sovětských, východoněmeckých, polských, maďarských a bulharských jednotek napadlo Československo při největším nasazení vojenské síly v Evropě od konce druhé světové války. Ozbrojený odpor k invazi byl zanedbatelný, ale demonstranti okamžitě odešli do ulic a strhli známky ulic ve snaze zmást útočníky. V Praze se vojska Varšavské smlouvy přestěhovaly, aby převzaly kontrolu nad televizními a rozhlasovými stanicemi. V Rádiu Praha novináři odmítli stanici vzdát a asi 20 lidí bylo zabito, než bylo zajato. Ostatní stanice šly do podzemí a několik dní se jim podařilo vysílat, než byla jejich poloha objevena.
Dubček a další vládní vůdci byli zadrženi a odvezeni do Moskvy. Mezitím na ulici pokračovaly rozsáhlé demonstrace a více než 100 demonstrantů bylo zastřeleno vojsky Varšavské smlouvy. Mnoho zahraničních zemí, včetně Číny, Jugoslávie a Rumunska, invazi odsoudilo, ale nedošlo k žádným významným mezinárodním opatřením. Velká část intelektuální a obchodní elity v Československu utekla masově na Západ.
27. srpna se Dubček vrátil do Prahy a na emocionální adresu oznámil, že souhlasil se zkrácením svých reforem. Tvrdí komunisté zaujali pozice ve své vládě a Dubček byl nucen postupně propustit své progresivní pomocníky. Stále více se izoloval od veřejnosti i od vlády. Poté, co v dubnu 1969 vypukly protisovětské nepokoje, byl odvolán jako první sekretář a byl nahrazen Gustavem Husákem, „realistou“, který byl ochoten spolupracovat se sověty. Dubček byl později vyloučen z komunistické strany a stal se lesním inspektorem se sídlem v Bratislavě.
V roce 1989, kdy se komunistické vlády zhroutily napříč východní Evropou, se Praha opět stala dějištěm demonstrací demokratické reformy. V prosinci 1989 vláda Gustava Husáka vyhověla požadavkům na mnohostranný parlament. Husák rezignoval a poprvé za téměř dvě desetiletí se Dubček vrátil do politiky jako předseda nového parlamentu, který následně zvolil dramatika a bývalého disidenta Václava Havla za prezidenta Československa. Havel se proslavil během Pražského jara a po sovětském zásahu byly jeho hry zakázány a pas zabaven.
