V tento den v roce 1915 Itálie vyhlašuje válku s Rakouskem-Uherskem a vstupuje do první světové války na straně spojenců, Francie a Ruska.
Když vypukla první světová válka v létě 1914, Itálie se v konfliktu prohlásila za neutrální, navzdory členství v tzv. Trojité alianci podél Německa a Rakouska-Uherska od roku 1882. V průběhu následujících měsíců Itálie a Itálie jeho vůdci zvážili jejich možnosti; obviňováni oběma stranami pečlivě zvážili, jak z účasti na válce získat největší užitek. Rozhodnutí připojit se k roztržce na straně spojenců bylo do značné míry založeno na zárukách, které Itálie obdržela v Londýnské smlouvě, podepsané v dubnu 1915. Svými podmínkami by Itálie obdržela splnění svého národního snu: kontrola nad územím na svém území hranice s Rakouskem-Uherskem, táhnoucí se od Trentina přes Jižní Tyrolsko do Terstu. Spojenci kromě toho slíbili italské části Dalmácie a četné ostrovy podél rakousko-uherského pobřeží Jaderského moře; albánské přístavní město Vlore (italsky: Valona) a ústřední protektorát v Albánii; a území od Osmanské říše.
23. května 1915 Itálie vyhlásila válku s Rakouskem-Uherskem. Italská deklarace otevřela první frontu v první světové válce a rozprostírala se 600 kilometrů od nich hornatou italskou hranici s Rakouskem-Uherskem. Itálie, která se stala sjednoceným národem teprve nedávno v roce 1859, jako Rusko, dosud nebyla plně industrializovanou mocí. Určitě to nebylo připraveno na rozsáhlé válčení, a ačkoli se mu na jaře 1915 podařilo zmobilizovat 1,2 milionu mužů, mělo vybavení jen za 732 000. Po vyhlášení války italská armáda okamžitě postupovala do oblasti Jižního Tyrolska a na řeku Isonzo, kde se s rakousko-uherskými jednotkami setkala s tvrdou obranou. Zasněžený a zrádný terén způsobil, že region byl špatně vhodný pro útočné operace, a po několika rychlých italských úspěších se boj usadil na patu.
Pozdní 1917, Rakušané a Italové bojovali ne méně než 11 bitev podél Isonzo řeky, se zanedbatelným pokrokem a těžkými ztrátami na obou stranách. Na konci října 1917 německý zásah na pomoc Rakousko-Uhersku vyústil v velkolepé vítězství nad Italové v bitvě u Caporetta (známé také jako dvanáctá bitva o Isonzo), během níž italské síly utrpěly asi 300 000 obětí (z toho 90 procent) byli vězni) a byli nuceni ustoupit. Porážka vyvolala v Itálii krizi, což vyvolalo odvolání náčelníka štábu armády Luigi Cadorny, jeho nahrazení Armandem Diazem a vytvoření koaliční vlády pod vedením premiéra Vittoria Orlanda. Poté, co Caporetto, italští spojenci skočili, aby nabídli zvýšenou pomoc, když do regionu brzy dorazili britští a francouzští a později američtí kluci a spojenci začali iniciativu převzít.
V době, kdy boj skončil na italské frontě 4. listopadu 1918, týden před generálním příměří, bylo zabito 615 000 Italů v akci nebo zahynulo na zraněních utrpěných v první světové válce. V následných mírových jednáních v Paříži italská vláda bojovali proti velké opozici ostatních spojeneckých vůdců, aby zjistili, že dostali všechno, co jim bylo v Londýnské smlouvě slíbeno. V jednu chvíli v jednání vyšla celá italská delegace z mírové konference a vrátila se pouze o několik dní později. Ačkoli by Itálie nakonec získala kontrolu nad Tyrolskem a trvalé křeslo v nově vytvořené mezinárodní mírové organizaci Ligy národů, mnozí v zemi byli nespokojeni se svým pozemkem a pokračovali v ošetřování nesnází ostatních představitelů spojeneckých mocností, které by později řídil úspěch Benita Mussoliniho a jeho fašistického hnutí.
