Když se první světová válka blíží ke konci, vzpoura vzbouřenců v Německu i v Rakousku-Uhersku vzpoura 3. listopadu 1918 vzbudila rudý prapor revoluční socialistické komunistické strany a vyhrožovala následováním ruského příkladu, když svrhla své imperialistické vlády.

Do posledního týdne v říjnu 1918 se tři z centrálních mocností Německa, Rakousko-Uherska a Osmanské říše bavily se Spojenci o dosažení příměří, zatímco čtvrtá, Bulharsko, ji uzavřela v září. 28. října bylo v německém námořnictvu zatčeno 1 000 námořníků poté, co odmítli následovat rozkazy od svých velitelů, aby zahájili poslední útok proti Britům v Severním moři. Po znehybnění německé flotily se odpor brzy rozšířil do německého města Kiel, kde 3. listopadu asi 3000 námořníků a dělníků zvedlo červenou vlajku komunismu. Guvernér Kiel, admirál Wilhelm Souchon, vyzval námořní důstojníky loajální k vládě, aby potlačili vzpouru; osm rebelů bylo zabito, ale obecný odpor pokračoval.

Mezitím vypukla revoluce ve Vídni i v Budapešti, kde byl 31. října zavražděn bývalý maďarský premiér hrabě Istvan Tisza členy komunistické Rudé gardy. Díky své říši v troskách zajistila rakousko-uherská vláda příměří se spojeneckými mocnostmi 3. listopadu, čímž ukončila svou účast v první světové válce. Téhož dne v Moskvě, na masové shromáždění na podporu rakouských rebelů, komunistického vůdce Vladimir Lenin triumfálně prohlásil: „Nastal čas, kdy se všude slaví první den světové revoluce.“