Pod britským státníkem Edwardem G. Wakefieldem dorazí první britští kolonisté na Nový Zéland do Port Nicholson na Auckland Island.
V roce 1642 se holandský navigátor Abel Tasman stal prvním Evropanem, který objevil skupinu ostrovů v jižním Pacifiku, která se později stala známou jako Nový Zéland. Při pokusu o přistání bylo několik Tasmanových posádek zabito válečníky z domorodých obyvatel Maori, kteří interpretovali výměnu signálů trubek Evropanů jako předehru k bitvě. Ostrovy, které byly pojmenovány po nizozemské provincii Zeeland, nepřitahovaly mnohem větší pozornost Evropy až na konci 18. století, kdy anglický průzkumník kapitán James Cook cestoval oblastí a psal podrobné zprávy o Novém Zélandu.
Následovaly velryby, misionáři a obchodníci av roce 1840 Británie formálně připojila ostrovy k ostrovům a založila na Novém Zélandu první trvalé evropské osídlení ve Wellingtonu. Ten rok Maori podepsali Waitangiho smlouvu, kterou uznali britskou suverenitu výměnou za zaručené držení jejich země. Ozbrojený územní konflikt mezi Maori a bílými osadníky však pokračoval až do roku 1870, kdy zbývalo jen málo Maorů, aby odolali evropskému zásahu.
Původně součástí australské kolonie Nového Jižního Walesu se Nový Zéland stal samostatnou kolonií v roce 1841 a byl v roce 1852 samosprávný. Dominionský status byl dosažen v roce 1907 a úplná nezávislost byla udělena v roce 1931 a nový Zéland byl ratifikován v roce 1947.
